Stručné dějiny domu :

 

V současné době se vzhledem k požáru Staroměstské radnice a shoření zde uložených trhových knih, můžeme se u staroměstských domů opírat o Tomkovy a Teigeho výzkumy doplněné prameny soupisové povahy.

První zmínka o domě čp. 147 ležícího dle tehdejšího pojmenování ve Zlatnické ulici pochází z roku 1357, kdy patřil Kryštoforovi Bavorovi. Roku 1364 byl již Kryštofor po smrti a jeho dědici (Pešlin Bohuslavův a Jakeš Bavorův) jej prodali za blíže neznámou cenu Mikuláši Gentesovi. K roku 1365 připomíná Tomek dům jako majetek Vartemberků, avšak nelze dnes říci, zda se tento údaj nevztahuje spíše na jiný dům v sousedství.

Dům U Kočků

Roku 1496 jej vlastník Jiřík z Přívor s manželkou Dorotou z Košíně prodali za 300 kop grošů Ondřeji řečenému Oremus a jeho manželce Dorotě. 17. září 1515 prodala Dorota, vdova po Bohuslavu Legátovi, dům Petrovi z Hestolovic a jeho manželce Kateřině za částku 340 kop grošů českých. Ti jej ale o několik dní později, 25. září, prodávají kroječi sukna Martinu Dačickému a jeho manželce Dorotě za 340kop grošů pražských. V této trhové smlouvě je dům poprvé označován U zlatých křížů. Nový majitel měl dva syny a dceru – Benjamina, Burjana a Kateřinu. V testamentu z roku 1546 odkázal dům U zlatých křížů Burjanovi. Ten však zemřel již roku 1550, tedy o čtyři roky dříve než otec, takže dědické právo přešlo na jeho syny Šebastiána, Jana a Václava. Domu U zlatých křížů v hodnotě 2000 kop míšeškých grošů (tj.1000 kop českých grošů) se společně ujali Šebastián a jeho mladší bratr Jan pod podmínkou, že objekt nesmějí prodat, pouze v případě dalšího nezájmu o něj, jej postoupit svému bratru Václavovi. Současně se zavázali vyplatit příslušné podíly Václavovi i čtyřem sestrám, rovněž tak měli vyplatit podíl své matce Dorotě z Hrobčic. Ta se proti znění celé smlouvy ohradila s důrazným poukázáním zejména na svá vydání na opravu domu. Nicméně ve sporu se všechny dcery a synové Doroty svorně vyjádřili : a co se dotýče nákladov na duom ten U zlatých krýžuov, toho jest ona Dorota všeho užívala, také jest povinna byla na opravu nakládati. Avšak kdyby se s ní v soud měli dáti, tehdy by se našlo, že jí ničím povinni by nebyly a nejsou. Než věří jí Dorotě, že ona jako věrná máti k nim, dětem svým,pokojně i laskavě se chovati bude. Celou při však nakonec u soudu prohrála. Podle již zmíněné smlouvy uzavřené mezi Burjanovými syny byl roku1567 dům postoupen Václavovi z Vlkanova a jeho manželce Dorotě. Ten ihned následujícího roku dům prodal Tomáši Hebnštrajtovi a jeho manželce Anně za 1500 kop grošů českých a navíc k této kupní ceně zaplatil nový majitel ještě dalších 250 kop grošů českých za náklady při opravování, stavení i okrašlování domu a některé mobilie ponechané v domě.

Po smrti Tomáše Habnštrajta (někdy před rokem 1604) připadl dům jeho dvěma dcerám Anně a Esteře ze Štreitnfeldu. Po určitých neshodách zůstala nakonec v domě hospodařit starší sestra Estera, provdaná Teyflová (Teige I-2/1915, 633-663). Vzhledem k tomu, že za stavovského povstání stála na straně Fridricha Falckého, byly oba její domy (tím druhým byl dům čp. 463, zv. Teyfelhaus) po bitvě na Bílé hoře zcela vydrancovány. Navíc jí byla roku 1624 uložena pokuta ve výši 2000 kop míšeňských, kterou vzhledem k odcizení všeho co šlo pobrat císařským vojskem nebyla schopna zaplatit. Její žádosti o prominutí pokuty nebyly, jak bylo dobovou praxí vyslyšeny, stejně marné byly i žádosti jejích dětí – Tomáše Tyfla z Ceilperku, Ludmily Kateřiny a Doroty. (Bílek 1882-675).

Dům U Kočků


V roce 1763 byl dům pro vysoké dluhy prodán opět v dražbě za 15 200 zlatých Karlu Calviovi. Schaller ve své Topografii z roku 1796 uvádí, že zde bývaly svého času významné umělecké obrazy, které dále popisuje ( Schaller, 3/1796, 380 ). Dle Novotného si zde otevřel v této době obchod se suknem známý malíř Jan Quirin Jahn ( Novotný, 1948, 292 ). Nucený prodej domu v dražbě se opakoval ještě v roce 1795, kdy jej za 18 070 zlatých získala Anna Barbora Pirnerová, roz. Calvi. Ihned jej však postoupila Janu Špalkovi a jeho manželce Anně. Roku 1799 se ubytoval v domě princ Ferdinand Würtenberský, kterého vyslala rakouská vláda do Prahy, aby zde uvítal ruskou armádu jako spojence proti Napoleonovi. V srpnu téhož roku vystřídal zmíněného prince nový host – princ Ludvík Jindřich de Bourbon-Condé. Skupinu významných hostů pobývajících ve zmíněném roce ve Špalkově Červeném domě doplňuje ruský kníže Petr Bagration ( Novotný, 1948, 45 – 49 ). Roku 1813 získala dům Anna Eckhardtová.

Anna Echardtová roku 1829 postoupils dům dceři Marii, provdané Chudobové. Roku 1836 se o reklamu zdejšího kadeřnického salonu Charlese Kapličky postaral zdejší pomocník, který přímo zde ze žárlivosti podřezal své děvče a sám si pak prostřelil hlavu. ( Novotný, 1947, 185 ). Roku 1837 si stěžoval jeden ze zdejších nájemníků Jiří Tomáš Malz na nelibé vůně, které se šířily ze sociálního zařízení společného pro dva byty v blíže neudaném patře. Příčiny nespočívaly ani tak ve stavebním stavu zařízení, jako spíše v lidském faktoru ( AMP, spis. mag. , per. 1837 – 39, sign. D 1 / 262 ). Obdobně nepodstatné jsou i spisy k prohřešku obchodníka Gablera, který si dovolil svá kamna jakémsi krámku v přízemí zaústit do komínku ústícího přímo na ulici. Provinilcův komínek si prohlédl i mistr kominický Ignác Demartini ( ze staré kominické pražské rodiny ) a nařídil jeho odstranění

Na jaře roku1839 podala majitelka domu Marie Chudobová žádost o zřízení krámů v přízemí směrem do Jalovcové ulice, kde údajně původně byly stáje a v čase podání žádosti dílna. Záměr stavebníka ilustruje jednak protokol z 12. dubna 1839, jednak dochovaný plán od Václava Dudy. Čtyři okna v přízemí domu měla být přeměněna na krámské dveře, spojovacídveře, vedoucí z domu čp. 233/I měly být opět zazděny. Přízemní prostory, údajně ve velmi dobrém stavebním stavu, měly být rozpříčkovány třemi dělícími zdmi, přičemž protokol se odvolává na plán. Krámské dveře se měly otvírat dovnitř, ve špaletách měly poněkud proti průčelí ustupovat vzhledem k malé šířce Jalovcové ulice. Komise za účasti stavitele Zobela za magistrát plán 18. dubna 1839 schválila.

V roce 1843 získal dům za 66 000 zlatých Josef Feyereisl, v jehož vlastnictví byl pak po několik desetiletí ( Čarek, 11/1978, 47 násl.). Dle požárních prohlídek,1843 – 1852 nebyly na domě shledány žádné požární závady. Soudobé spisy však připomínají špatný stav střešních okapů a fasády, přičemž jako obvykle majitel na přípisy nereagoval a s opravami otálel.

V roce 1882 zažádal obchodník se střižním zbožím Karel Heryng o zřízení výkladce v obchodě na nároží, přičemž při Jilské měl být dlouhý 7,25m, do Karlovy ulice 8m; výstupek do ulice 0,2m a výška 4,25m. Výkladec měl navazovat na jž existující risalitový výstupek. Městský inženýr Antonín Taťoun vzhledem ke komunikačním poměrům doporučil realizaci na nároží bez výstupku. V souvislosti se schválením zachycuje relace, kterak byl dům přímo oblepen množstvím neschválených výkladců. Obchodník s kouzelnými přístroji Karel Husa měl po každé straně svého přízemního krámku na dlažbě přede dveřmi volně postaveny dvě přenosné výkladní skříně, kožešník Holeček ve vedlejším krámku měl na pravém křídle zavěšen na krámových dveřích další výklad; již zmiňovaný Karel Heryng měl pak vedle povoleného výkladce postavenu ještě přenosnou výkladní skříň. Vzhledem k čilému provozu a nedostatečné šířce Karlovy ulice měly být všechny výkladce odstraněny. O nemnoho pozdější relace ( z roku 1884 ) zmiňuje nevalný stav domovního průčelí, omítek a říms, které opadáváním ohrožovaly bezpečnost kolemjdoucích. Opravu musel magistrát opět několikrát urgovat. Roku 1889 bylo opraveno nádvorní průčelí.

Dům U Kočků

Dům přešel po 1. Světové válce koupí do majetku pana ing. Václav Kočky – Amorta a jeho manželky Jarmily Kočkové – Amortové včetně pozemku pod nemovitostí. V průběhu let 1927 – 30 byl dům rekonstruován, byly odkryty románské sklepy a vyhloubením dvorku došlo k rozšíření suterénu pod pasáží domu. Po rekonstrukci byl dům provozován převážně jako nebytový, [cca 2/3 (1802m2) nebytová plocha – 1/3 (843m2) byty

V roce 1953 byl dům rodině zkonfiskován státem.
V restitucích roku 1992 byl vydám potomkům – dceři paní Jarmile Kolářové, rozené Kočkové – Amortové a panu Václavu Kočkovi – Amortovi. Sourozenci se dohodli na rozdělení domu v poměru - paní J. Kolářová 6/20 a pan V. Kočka – Amort 14/20 . V pozdějších dědických řízeních došlo k nabytí vlastnických práv k nemovitosti v dnešní podobě. Mezi nynějšími spoluvlastníky panuje shoda v názorech na způsob dokončení rekonstrukce, správu a provoz nemovitosti, kterou v žádném případě nehodlají prodat.
 

Nemovitost č. p. 147 stojí pozemeku parc. č. 390 a skládá se ze tří domů, situovaných do ulic : Jilská 9, Karlova 44 a Jalovcová 5. Jedná se starobylý dům, jehož vznik se datuje do konce 11. století. Velmi rozsáhlá přestavba domu je doložena z r. 1730, poslední zásadní rekonstrukce domu byla provedena v létech1929-1934, kdy byla přestavěna část traktu do Jalovcové ulice, zvýšen dvorní trakt, vznikl železobetonový strop nad průjezdem a obchodní pasáž. Zadní , pětipodlažní trakt do ulice Jalovcové a dvora je mimoúrovňový - rozdílná výška pater oproti dvěma zbývajícím šestipodlažním – dále bude uváděno jako mezipatro.

V rámci rekonstrukce byl postaven nový výtah se stanicemi přízemí až 4. patro, s výstupem do dvou protilehlých směrů, takže je možno vystupovat přímo do pater, nebo i mezipater.

 

Historickoarchitektonický rozbor .

Dům U Kočků je rozsáhlým objektem na středověké parcele, uplatňujícím se jako urbanistická dominanta na nároží ulic Jilské a Karlovy. Svým vnějším výrazem je vrcholně barokní, s intaktně zachovalými průčelími z doby přestavby dvacátých let 18. století. Je dílem neznámého, bezpochyby významného architekta. Průčelí charakterizuje formální dokonalost řemeslného provedení štukové dekorace, také však vyspělost kompozice průčelí jako celku. Vstupní portál půdorysně konvexně obloukem vystupující z roviny průčelí, se sochařskými detaily, s původními vrataty včetně dekorativní bohatě řešené mříže v nadsvětlíku s kryptogramem skrývajícím patrně stavebníka přestavby. Interpretace písmen není jednoznačná, jak bude ještě uvedeno. Vnější výraz domu vyniká barevností, základní plocha je červená, prvky členění žluté, což podmínilo název domu Červený.

Nad přízemím kromě vstupního portálu prostým, prolomeným pouze barokními krámcovými vstupy, se uplatňuje nádhera prvotřídní štukové práce prozrazující vypjatou intuicí architekta i spolupodílejícího se štukatéra. Nad prvním patrem se supraportami vcelku ve formách vysokého standardu dobové pražské produkce budí pozornost zejména nadokenní prvky oken druhého patra v bočních travé, reprodukující se již pouze ve štuku, nikoliv ve zděné hmotě deformované, iluzivní tvary bohatých forem, pro které nacházíme bezprostřední analogie ve stejně kvalitních a tvarově příbuzných supraportách dvorních průčelí paláce pánů z Bubna v Celetné ulici čp. 598/I. Zde je datována výstavba před rok 1737 / letopočet na vratech / a potvrzuje náš odhad vzniku v době nepříliš vzdálené i v našem případě. Navíc zřejmě z ruky téhož architekta, který, zůstává zatím neznámý.

Autorství Bartoloměje Scottiho, které bylo uvedeno starší literaturou nutno striktně odmítnout, jak již bylo vysvětleno v úvodní kapitole. Nejsou pro ně důvody dosud uváděné. Bylo by nutno dokázat, že sloh Scottimu byl vlastní ať již přímo, nebo nepřímo srovnáním s palácem pánů z Bubna. Průčelí ovšem obsahuje i mladší prvky, např. Langweilův model z konce dvacátých let 19. století reprodukuje vlevo od hlavního portálu ještě dvě okna, portály barokních forem zde neexistovaly. Naopak, v další ose vlevo v křídle při Jalovcové ulici byl portál o kterém nemáme jistotu, zda nebyl přenesen do pasáže před vstup výtahu. Je zajímavé, že dodatečně byla zjednodušena sochařská výzdoba portálu. Akvarelový pohled z doby dvacátých let zachycuje ještě na vrchol u portálu kamennou pietu. Portál se zařazuje mezi přední pražské monumentální portály doby baroka.